ADHD: Být moc a nebýt dost

Jsem jednou z mnoha žen, které propadly zdravotnickým systémem, ačkoli s ukázkovými projevy ADHD se potýkám od dětství. S ukázkovými pro dívky, abych byla přesná. Projevy ADHD se totiž mohou velmi lišit (i) na základě pohlaví. Například dívky se kvůli společenskému tlaku často naučí „nevhodné projevy v chování“ maskovat a potlačovat. Být „hodné“, nevyrušovat. Navenek působí klidně a spořádaně, uvnitř cítí neklid, pnutí, úzkost a chaos. Mohou mít i výborný prospěch. Ani to se s ADHD nevylučuje. Ale všechno to popírání, snaha zapadnout, být dost dobrá, víc se snažit… se sčítá a dřív nebo později to bouchne.

Kdybych se narodila jako kluk, možná bych dostala správnou diagnózu v mladším školním věku, ve kterém je tato porucha pozornosti osobám mužského pohlaví diagnostikována nejčastěji. Nicméně nenarodila, takže jsem se trefila téměř přesně do věkového rozmezí, ve kterém je nejčastěji diagnostikována ženám. O třicet let později. Třicet let. 

Protože já přece nemůžu mít ADHD. Dokončila jsem vysokou školu, napsala dvě knihy.  Pracuju v nakladatelství. Tohle přece s ADHD nejde dohromady.

Jde. Jenom je úspěch v jedné oblasti vykoupený vyhořením ve většině ostatních. ADHD totiž není nějaká roztomilá zvláštnost. Ani povahový rys. Nechávání věcí na poslední chvíli, prokrastinace nebo zapomínání klíčů.

ADHD je konstantní boj sama se sebou v naprosto jednoduchých věcech, které lidem připadají tak triviální, že nad nimi vůbec nepřemýšlí. Každodenní smyčky vyčerpávajícího overthinkingu. Neschopnost udržet jakýkoli řád v čemkoli. A výčitky ohledně vlastní nedostatečnosti. Nekonečná spirála selhávání v mateřství, partnerství, přátelství. Nekonečná spirála selhávání ve vztahu sama k sobě. Imposter syndrom. People pleasing. Naučené upozaďování vlastních potřeb, nízká sebeúcta, neschopnost správně nastavit hranice. Překračování vlastních i cizích limitů.

Je mi 37 let, píšu mail psychiatričce, na kterou jsem dostala kontakt od kamarádky. Svěřuju se jí, že už takhle dál nemůžu, že jsem obvolala nespočet ordinací, ale nikde mě nechtěli vzít, protože buď ADHD u dospělých neumí diagnostikovat, nebo ti, kteří umí, mají plno. Beznadějně. A tak přesně se cítím. Beznadějně. 

Ale v té beznaději mám nakonec štěstí. Lékařka odepisuje, že mě vezme. A já o pár týdnů později stojím v čekárně, hodně nervózní, protože co když si to jenom namlouvám, co když jsem opravdu jenom líná a neschopná, co když zabírám místo někomu, kdo pomoc opravdu potřebuje. Co když si bude myslet, že jen chci být zajímavá. Nebo že si vymýšlím. 

Sedám si na židli, hned zase pochoduju k oknu. Přepínám písničky v playlistu, nejsem schopná doposlouchat je v kuse, potřebuju rychle další. Vlasy mám dvě minuty v culíku, pak je rozpouštím, pak zase do culíku. 

Když vstoupím do ordinace, uleví se mi. Doktorka je lidská, naslouchá mi, mám pocit, že ji zajímám. 

Vyplňuju diagnostický dotazník. Občas se u toho usmívám. “Takhle to nemají všichni? To je nějaká ADHD zvláštnost?” Doktorka vyhodnotí moje odpovědi a dá mi oficiální potvrzení toho, co tuším už několik let. Mám ADHD. Kromě diagnózy dostávám poprvé v životě i pochopení. Opravdový pochopení. Nejsem špatně. Já nejsem špatně! 

Předepisuje mi medikaci. Ty tolik stigmatizované stimulanty, které jsou v západním světě k potlačení příznaků ADHD u dospělých běžně využívané, ale v ČR kolem nich stále panuje mnoho mýtů a strachů. Stává se tak, že když už konečně dostanete diagnózu, nedostanete léčbu.

První pilulka. Respekt i strach. Co to se mnou udělá? Potřebuju to? Nezvládla bych to i bez toho? Není to selhání? Co to udělá s mojí kreativitou? S mým psaním? Co na to řekne okolí? Budu to pořád já?

Zapíjím prášek a čekám. Nejdřív mám pocit, že se mnou nic nedělá. Ale pak beru do rukou špinavý hrnečky, který mi už týden straší na balkoně, a já pokaždý, když tam jsem, přemýšlím, že bych je měla odnést. A – odnesu je! 

Co přesně se stalo, si uvědomím až u dřezu. A rozbrečím se. Brečím, protože jsem odnesla špinavý hrnky. Věc, nad kterou většina lidí nebude vůbec přemýšlet, prostě to udělá. Ale mně každý takový rozhodnutí zabere v hlavě nesmyslný prostor. Někdy ty hrnky dokonce držím v ruce a položím je zpátky. Neptejte se proč, nedokážu to vysvětlit. Jenom vím, že v mým mozku je nějaká bariéra, přes kterou to neprojde. Bariéra, která mi nedovolí vyhodit karton od mlíka, když ho dopijeme. Nebo ho nedejbože sešlápnout. Bariéra, díky které stokrát projdu kolem pohozených papírků na zemi. Ale pokaždý přemýšlím, že bych je měla zvednout a vyhodit. A najednou to jde. Stojím u dřezu, opírám se o něj rukama a pláču. Dojetím. I vztekem. Nad systémem. Nad tím, proč jsem tohle neviděla dřív. Proč to nikdo neviděl. Proč jsem ve škole jenom neustále dostávala poznámky, že něco nemám, nedávám pozor, odmlouvám. Proč mi pořád opakovali, že mám na víc, ale s tímhle přístupem to nikam nedotáhnu. S tímhle přístupem ze mě nic nebude. Stokrát. Tisíckrát. Až jsem tomu uvěřila.

Poprvé vidím, kolik toho, co jsem si myslela, že je normální, ve skutečnosti normální není. Že to není o lenosti, nedostatku kázně, prokrastinaci. Že je to o neurochemii v mým mozku. O nedostatku dopaminu, který medikace dorovnala, a já tak poprvé zažívám, jaký to je “být normální”. Jaký to je mít schopnost myslet lineárně. Jaký to je mít schopnost vypnout. Soustředit se na jednu věc. Doposlouchat celý díl podcastu. 

Je mi 37 let, mám ADHD a často myslím na tu malou holčičku, která není dost, ale je moc. Moc všeho. Moc hlasitá, moc rozlítaná, moc chaotická, urputná, upovídaná, svérázná, toužící po pozornosti, neklidná, uvztekaná, roztěkaná, nepořádná, zasněná, náročná. Holčičku příliš toužící. Po pochopení. Po přijetí. Nejvíc po něm.

Je mi 37 let, mám ADHD a nejsem špatně. Špatně je nastavení péče, která s neurodivergencí nepočítá. U žen zvlášť. Protože kolikrát už jsem slyšela, že se stačí jenom trochu víc snažit? Jenom trochu víc chtít? Mít tu správnou motivaci. Víc disciplíny. Míň výmluv. Možná to ale chce jenom víc pochopení a narovnání příležitostí tak, abychom všichni měli stejnou šanci dostat správnou diagnózu i léčbu včas. Bez ohledu na pohlaví. 

Veronika González