Óda na život: kniha, kterou jsme prostě museli vydat

Feministická část naší redakce případem Gisèle Pelicot  na podzim roku 2024 žila. Se zatajeným dechem jsme sledovali, jak drobná francouzská důchodkyně odkládá sluneční brýle – a s nimi vše, co do té doby společnost připisovala obětem sexualizovaného násilí. 

„To oni musí zahanbeně sklonit hlavu, ne já,“ prohlásila Gisèle Pelicot a otevřela veřejnosti soudní jednání s desítkami mužů, kteří ji v uplynulých letech v bezvědomí znásilnili. Zvláštní místo mezi nimi měl její manžel, který jí bez jejího vědomí podával omamné látky, nabízel ji cizincům na internetu a vše dokumentoval.

Teď se ale vraťme do redakce. A do roku 2025.

Když se objevila nabídka na vydání memoárů Gisèle Pelicot, dlouho jsme neváhali. Její odvaha byla natolik přesvědčivá, že jsme byli připraveni čelit hned třem zásadním neznámým:

• Žádná z našich redaktorek nemluví francouzsky. Jak zajistíme redakční práci podle našich standardů?
• Kniha vychází ve většině zemí ve stejný čas. Zvládneme se termínu přizpůsobit bez snížení kvality?
• A především – v době nákupu práv ještě neexistoval rukopis. Nekupujeme náhodou zajíce v pytli? 

Poslední obavu jsme rozptýlili poměrně rychle. Gisèle Pelicot dosud neměla možnost vyprávět celý svůj příběh vlastními slovy. A my jsme zkrátka chtěli, aby zazněl. 

Začali jsme tedy pracovat na zbylých dvou bodech.

Nejprve jsme potřebovali složit tým. Hlavou projektu se stala odpovědná redaktorka Martina Rybičková, ke které se přidala překladatelka Petra Zikmundová a francouzsky mluvící externí redaktorka Sára Vybíralová. Ta knihu podrobila prvnímu čtení. 

Rukopis k nám přicházel postupně. A nebylo výjimkou, že se ještě měnil pod rukama. Některé pasáže byly v originále škrtány a upravovány, jiné zpřesňovány. Vzhledem k citlivosti tématu bylo jasné, že na každém slovu záleží. 

Český překlad jsme navíc porovnávali nejen s francouzským originálem, ale i s anglickou verzí. Několikrát jsme kontaktovali zastupující agenturu, abychom si vyjasnili význam konkrétních formulací. 

Práce s rozpracovaným rukopisem je velmi nestandardní, ale věděli jsme, že z kvality slevit nechceme. Termín jsme nakonec stihli – týden po světovém vydání. S pevnou vazbou. A s doslovem a návazným webinářem Jasmíny a Pavla Houdkových z projektu Moderní sebeobrana.

Obálku i název jsme tentokrát převzali z originálu. Dlouho jsme ale hledali českou verzi podtitulu. V originále vůbec nebyl, anglická verze používala Shame has to change sides – parafrázi slavného výroku Gisèle Pelicot při otevření soudního procesu. 

Vedli jsme dlouhou debatu nad překladem slova shame. Je v tomto případě vhodnější hanba, nebo stud? 

Nakonec jsme se jednohlasně shodli na hanbě. 

Stud vnímáme spíše jako vnitřní pocit. Něco, co by pachatelé sice měli cítit, ale jestli se za své činy skutečně stydí, se vlastně nedozvíme. Hanba je naproti tomu veřejná. Lze ji pojmenovat a připsat. A právě to jako společnost musíme udělat.

Óda na život není lehké čtení. Ale věříme, že je potřebné a nakonec i pozitivní. O sexualizovaném násilí a násilí v blízkých vztazích totiž musíme mluvit víc. Ale ještě víc musíme mluvit o tom, že jakkoli otřesným zážitkem život nekončí.

Gisèle Pelicot si nenechala vzít radost z každodenních drobností, nezanevřela na lásku a navíc změnila svět. A přesně takové příběhy chceme českým čtenářům přinášet.

Věříme, že změna začíná pojmenováním problému a musí pokračovat konkrétní pomocí. I proto jsme spolu s vydáním knihy spustili ve spolupráci s neziskovými organizacemi kampaň  Nebuď zticha, odhoď stud.

Jana Prochásková