Perfekcionismus ≠ láska. Aneb kniha o rodičovství trochu jinak…

Milé čtenářky, milí čtenáři,

jako mnoho z vás i já jsem rodič. Osmileté dcerky a pětiměsíčního syna.

Kdybyste se mě po narození dcery zeptali na výchovu, dal bych vám spoustu rad – měl jsem hodně načteno. :)

Dnes bych vám jich dal spíš pomálu a obezřetně k tomu dodával, že „zrovna nám to zafungovalo“. Jako mnoho z vás jsem přišel na to, že ani zaručené rady nefungují všem. Mě osobně naopak zúzkostňuje, když je nedokážu dodržovat nebo se míjí účinkem. 

Postupně jsme doma od striktních přístupů z knih i podcastů upustili. Nechali vše více plynout a snažili se vychovávat hlavně tak, aby to odpovídalo našim hodnotám (a nestresovalo nás, že něco neděláme dokonale). 

A vtom přichází na scénu nejen druhý potomek, ale také knížka Pět principů rodičovství. Co za styl výchovy mi asi bude nutit?

K mému překvapení – žádný.

Místo dalších úkolů do už tak přeplněného to do listu, přináší kniha Alizy Pressman to, co většina rodičů potřebuje nejvíce – úlevu a pochopení.

Odpovídá na časté otázky a obavy, s nimiž se potýkáme, ale zároveň nenařizuje přesný postup. Místo bezchybnosti vybízí k nedokonalosti a nabízí prostor i pro sebereflexi. Protože čím vědomějšími se stáváme, tím lepšími rodiči a lidmi můžeme být. A naši potomci to vnímají – víc, než si myslíme.

Co ve mně zarezonovalo?
Třeba, že opravdu stačí pár nadechnutí, aby se má impulzivní reakce změnila v klidnou odpověď. Jak moc může u dětí vědomá všímavost a zklidnění podpořit odolnost – i do dospělosti. A že můj častý perfekcionismus ve výchově nebyl projevem lásky, ale strachu převlečeného za snahu „dělat to správně“.

V čem s autorkou naopak nesouzním?
Zřejmě se nedokážu naladit na úroveň vděčnosti, abych i na procházkách říkal: „Tahle kaluž mi dělá radost.“ A úplně na konci mě zase překvapila zmínka o spánkovém tréninku a metodě „vyplakávání“. Přiznám se, tam jsem musel hodně polknout a říct si – holt Amerika a jiný životní styl.

Navzdory těmto momentům se však knize povedlo něco, co žádné předchozí: nenásilně a s lehkostí přinést do naší domácnosti nové podněty a inspiraci, kam to celé směřovat.
A v neposlední řadě i ve vypjatých chvílích s malým miminkem a jeho „velkou“ ségrou za zády nám dopřát ten osvobozující pocit, že nemusíme být vždy perfektní, ale úplně stačí být dost dobří, dost často. 

Jan Škrlant