Všichni chceme pro své děti to nejlepší. Milujeme je a chceme, aby žily šťastně a spokojeně ještě dlouho poté, co my už tady nebudeme. Děláme pro ně, co můžeme. Ale když uvažujeme, jak těchto úctyhodných cílů dosáhnout, uchylujeme se k několika mylným předpokladům:

Mylný předpoklad č. 1: K úspěchu vede úzká stezka a nedej bože, aby z ní naše dítě sešlo. V sázce je příliš mnoho. Mylný předpoklad č. 2: Pro úspěch v životě je klíčové být úspěšný ve škole. Bude jen několik vítězů, ale hodně poražených. Mylný předpoklad č. 3: Budeme-li na děti víc nakládat, budou z nich v dospělosti schopnější a úspěšnější lidé. Mylný předpoklad č. 4: Svět je nebezpečnější než kdy dříve. Je potřeba mít děti stále pod dohledem, aby si něco neudělaly nebo se nějak špatně nerozhodly.

Poznáváte se?

Mnozí rodiče asi instinktivně chápou, že tyto předpoklady nejsou správné, jenže pod tlakem přátel, školy nebo ostatních rodičů se správné tušení rozplyne a zůstane jen snaha zajistit, aby dítě nezůstalo pozadu a nepřidapalo si méněcenné. V důsledku tohoto společenského tlaku se v ordinaci klinického neuropsychologa Williama Stixruda a také v elitních kurzech připravujících studenty na testy Neda Johnsona začalo objevovat stále více úzkostných, depresivních a demotivovaných dětí. Autoři se seznámili na konferenci, kde oba přednášeli, a začali spolupracovat: „K tématu kontroly nad životem jsme se dostali přes výzkumy týkající se stresu a studie motivace.

V knize Superprognózy Tetlock (s novinářem Danem Gardnerem jako spoluautorem) nabízejí mistrovské dílo o předpovídání, které těží z desítek let výzkumů a také z výsledků velké prognostické soutěže, dotované americkou vládou. Projekt Dobrý úsudek (Good Judgement Project) angažoval desítky tisíc obyčejných lidí – včetně brooklynského filmaře, instalatéra v důchodu či bývalé tanečnice –, kteří dostali jediný úkol: předpovídat světové události. Někteří z dobrovolníků v tom byli neuvěřitelně dobří. Porazili nejen ostatní účastníky experimentu, ale i akademické experty, kolektivní úsudek finančních trhů, a dokonce byli lepší než analytici zpravodajských služeb s přístupem k tajným informacím. Autoři je nazvali „superpředpovídači“.

Jedna ze schopností, kterých si naše současná ekonomika nejvíce cení, je čím dál ojedinělejší. Když si ji osvojíte, dosáhnete výjimečných výsledků. Tzv. hluboká práce je schopnost soustředit se bez rozptylování na kognitivně náročné úkoly. Umožní vám rychle pochopit složité koncepty a vytvářet lepší výstupy v kratším čase. Díky hluboké práci se zlepšíte v tom, co ...

Jídlo na prvním místě není řadová kniha o paleostravě, zatížená mýty a chybnými interpretacemi, tohle je Melvilem pečlivě zvolený vstupní titul nabízející skutečnou životní změnu.

Všichni víme, že jídlo ovlivňuje kvalitu našeho života – ale jak velkou moc vlastně má? Melissa a Dallas vás přesvědčí, že mimořádnou. Jídlo na prvním místě je přehledný, čtivý a srozumitelný návod, díky kterému konečně pochopíte vzájemné reakce inzulínu, leptinu, kortizolu a glukagonu. Autoři vám na podkladě vědeckých výzkumů (včetně odkazů na ně uvedených v závěru knihy) a zkušeností desetitisíců jejich čtenářů předvedou, proč sacharidy v naší stravě nejsou tím nejpříznivějším palivem a že důmyslně sestavený jídelníček Whole30 je nejlepším způsobem, jak jíst a uzdravit se. Kniha se delší dobu pohybuje v žebříčcích bestselerů v New York Times, je i po roce a půl od vydání 106. nejprodávanější knihou v americkém Amazonu a má tamtéž 935 čtenářských recenzí s průměrným hodnocením 5/5, vysvětluje nejen teoretické výhody přechodu na Whole30 (tedy víceméně na paleostravu), ale nabízí i praktický postup, jak životní změnu začít. Množství receptů a tipů je doplněno vysvětlením, jak na jednotlivá jídla reaguje naše tělo. Sympatičtí autoři vás postupně a s humorem převedou k zdravým návykům, díky nimž dochází ke zlepšení stavu celého těla, hormonální rovnováze, ústupu zažívacích obtíží a redukci zánětlivých procesů.

Hartwigovi jsou tvrďáci. 30 dní jejich kůry je velmi náročný měsíc, ale jak sami říkají, je to pro vaše dobro: "Neodvažujte se namítat, že je to těžké. Skoncovat s heroinem je těžké. Porazit rakovinu je těžké. Pít kávu bez mléka NENÍ TĚŽKÉ.“

Mezník v pochopení sebe sama vycházející v edici Pod povrchem. Daniel E. Lieberman, vedoucí katedry evoluční biologie Harvardovy univerzity, lídr oboru, přezdívaný taky „profesor Barefoot“, představuje v populárně naučném a beletristicky čtivém díle lidské tělo během jeho milión let trvajícího vývoje. Protože, ač se nám to líbí nebo ne, jsme stále jen lehce obtloustlými, lysýmy a dvounohými primáty, kteří baží po cukru, soli a tuku. Avšak díky tlaku evoluce jsme se proměnili v primáty – chodíme vzpřímeně, jsme všežravci, naše chodidla a ruce jsou jiné, těla i mozky máme větší, a v neposlední řadě jsme schopni řeči a spolupráce. Z příběhu dávného vývoje se však Lieberman posouvá dále – do budoucnosti, a snaží se zodpovědět otázku, jak ovládnout další osud lidského druhu. Přesvědčivě uvádí, že prostředí, v kterém žijeme, není v souladu s paleolitickými těly, které jsme zdědili, a tento nesoulad vede k celé řadě častých zdravotních problémů. Pochopení evolučního dědictví je cestou, jak zajistit, aby se lidský druh vyvíjel dále a to k lepšímu.